Kissinger: Ukrajinu do NATO nepřijmeme

Ve své nejnovější, již sedmnácté knize s názvem World Order nás Henry Kissinger připravuje na nové uspořádání světa. Mimo to také bourá iluze všech, kdo se domnívají, že by se USA nějak zásadněji postavily proti Rusku kvůli anexi Krymu.

Henry Kissinger patří k nejvlivnějším osobnostem americké zahraniční politiky. Od roku 1969 pracoval nejdříve jako poradce prezidenta Nixona, později jako ministr zahraničních věcí USA. Ministrem zůstal i za prezidenta Forda až do roku 1977. Kissinger je dodnes častým hostem v Bílém domě. Jak prezident Obama, tak i jeho ministr zahraničí jej konzultují v ožehavých otázkách zahraniční politiky.

Zatímco levicové kruhy se již několikrát snažily Kissingera dostat před soud kvůli údajným válečným zločinům, za něž má být zodpovědný (napalmové útoky ve Vietnamu a Kambodži, puč proti Salvadoru Allendovi v Chile), pravicoví politici hlavně ve střední a východní Evropě si jej cení pro jeho neústupný postoj vůči Sovětskému svazu. Kissinger je svým vlivem na špičkové reprezentanty zahraniční politiky Spojených států amerických ztělesněním jejich kontinuity.

Západ ignoroval Moskvu

Díky svým úzkým kontaktům do Bílého domu pomáhá Kissinger novinářům nahlížet pod pokličku americké zahraniční politiky. Ve své roli „older statesman“ si může dovolit interpretovat současnou politiku USA otevřeněji než její aktivní protagonisté. Německému týdeníku DER SPIEGEL Kissinger vysvětlil, proč USA nehodlají bojovat o zvrácení statusu quo na Krymu.

Podle Kissingera sice principiálně nelze akceptovat, aby si jeden stát přivlastnil území jiného státu, ale v případě Krymu se musí „zohlednit zájmy Ruska“. Západ udělal v posledních letech velkou chybu, když ignoroval jasné signály z Moskvy a hnal jednání s Ukrajinou o jejím vstupu do NATO stále dál stejně tak jako její hospodářsko-politické sblížení s Evropskou unií, vysvětluje Kissinger. Svou argumentaci končí konstatováním, že „pro Rusko měla Ukrajina vždy zvláštní význam“.

S překvapivou otevřeností bere Kissinger Ukrajincům iluze o tom, že by se mohli někdy stát členy NATO. Poukazuje při tom na skutečnost, že nové členské země musí být přijaty jednohlasně. Vzhledem k postoji USA, ale i Německa proto Kissinger suše konstatuje: „Všichni víme, že tohle nikdy jednohlasně neprojde.“

Hlavní jsou velmoci

Z Kissingerových úst hovoří pragmatik a politik, jenž ví, že mocenské zájmy USA a jejich vztahy ke zbylým velmocem, jako Rusko a Čína, budou vždy mít primát nad partikulárními zájmy menších zemí. Všechny, kdo tomu nechtějí rozumět, Kissinger varuje, že „vznik nové studené války by byla tragédie, která rozhodně není v zájmu USA. Pokud se dá tomuto konfliktu vyhnout, tak bychom se ho měli vyvarovat.“ Kissinger poukazuje také na fakt, že „doposud nikdo nepředložil konkrétní návrh, jak dostat Krym zpět do Ukrajiny“, a konstatuje, že „za východní Ukrajinu nikdo nechce jít bojovat“. Oproti tomu Američané budou i v budoucnu odkázáni na spolupráci s Ruskem při řešení různých lokálních konfliktů: „Musíme mít na zřeteli, že Rusko potřebujeme jako partnera k řešení krizových situací, jako například nukleární konflikt s Íránem nebo občanská válka v Sýrii.“

Dezolátní situace v celé řadě zemí v severní Africe a na Blízkém východě je pro Kissingera předzvěstí nového světového pořádku. Ve své knize World Order Kissinger popisuje, že dnešní uspořádání světa je založeno na vestfálském míru z roku 1648. Ten byl založen na svrchovanosti států a politice nevměšování do vnitřních záležitostí cizích států.

Podle Kissingera v současné době ovšem zažíváme stav, kdy se „celé regiony vymykají státní kontrole, jako například na území Libye, Iráku nebo Sýrie. Stát jako základní jednotka světového pořádku čelí útokům ze všech stran.“ Podle Kissingera již nefungují regionální systémy, naopak všechny státy mají možnost spolu vstupovat do interakce globálně. Jenže údajně chybějí pravidla, podle nichž by se mezistátní uspořádání mělo řídit. Místo nich prý existuje pouze náhled na svět z čínského, islámského, západního a ruského úhlu pohledu.

Kissinger od tohoto stavu odvozuje potřebu vzniku nového světového pořádku, který by měl podle něj ovšem „samovolně vzniknout a nebýt vnucen“. Tento postřeh je celkem zábavný, obzvlášť když jej doprovází ujištění, že USA jsou a zůstanou jedinou supervelmocí na světě.

text byl publikován v magazßinu Reflex 50/2014