Adolf Hitler v teplákovce: nový druh popularity Führera

  Téměř sedmdesát let po své smrti se někdejší německý říšský kancléř a "vůdce" Adolf Hitler těší neutuchajícímu zájmu Němců o svou osobu. Tento fenomén není v poválečném Německu nic nového. Zato způsob zacházení s Hitlerem ano – Němci se začínají zbavovat jednoho ze svých největších traumat.

Po neslavném konci druhé světové války se velká část Němců jen s velkými bolestmi hlavy probírala z kocoviny svého snu o tisícileté říši a světové nadvládě. Také za milióny systematicky zavražděných židů nechtěl být nikdo osobně zodpovědný.  K atmosféře kolektivního sprošťování se viny tedy patřilo i nalezení a potrestání viníků. Hitler byl prohlášen za bestii, démona a manipulátora, který celému národu vnutil svou vůli. Z vůdce se velmi rychle stal svůdce.

V tomto duchu se z Hitlerem zacházelo celá desetiletí. Jen nejdůležitější německý časopis DER SPIEGEL věnoval každoročně nejméně jednu Titelstory moralizujícímu vypořádávání se s Hitlerovou minulostí. Čím více se cementoval Hitlerův oficiální obraz nestvůry nadlidských dimenzí, tím více rostl zájem o informace z jeho soukromí.

Toho využil v roce 1983 podvodník Konrad Kujau, který prodal časopisu STERN údajné deníky Adolfa Hitlera za senzačních 10 milionů Marek. Než se zjistilo, že veškeré deníky napsal sám Kujau do sešitů vyrobených až po válce v bývalé DDR, otiskl STERN "exkluzivně" několik tak závratných detailů ze života "vůdce", jako například, že jej trápily zažívací potíže provázené silnými větry. Toto číslo STERNU bylo vyprodáno během několika hodin...

Na stejné vlně již léta surfuje bulvární deník BILD. Na jeho stránkách se stal z Hitlera mimo jiné transsexuál a také mimozemšťan. To vše samozřejmě smrtelně vážně a vědecky fundovaně podložené! Poslední objev z Hitlerova soukromí potěšil řadu německých daňových poplatníků, kteří každoročně svádějí urputné formulářové bitvy s ministrem financí: ani Führer se do placení daní nehrnul. V daňových přiznáních renitentně uváděl, že má pouze nepatrné příjmy, a to i v době, kdy už jezdil v limuzíně v hodnotě průměrného ročního příjmu té doby. Vše vyvrcholilo v roce 1934, kdy Hitler dlužil státu na dani z příjmu téměř půl milionu Marek za tantiémy z prodeje své knihy Mein Kampf. Tato částka dnes odpovídá kupní síle šesti milionů Eur.

V tu chvíli mu přišlo vhod, že již byl říšským kancléřem se silnou náklonností stát se diktátorem. To rychle pochopil šéf mnichovského finančního úřadu, do jehož kompetence Hitler spadal. Koncem roku 1934 jednoduše všechna Hitlerova daňová přiznání zpětně anuloval. Do roku 1945 tak Hitler vydělal na prodeji své knihy celkem 7,6 milionů Marek, aniž by zaplatil jediný Pfennig daní. Hitler platil pouze daň církvi a jakožto majitel vlčáka Blondie také daň ze psa. Šéfovi finančního úřadu se jeho prozíravost vyplatila: Jeho plat byl navýšen o 2000 Marek měsíčně. Po válce byl ‚potrestán‘ jednorázovou pokutou ve výši 100 Marek a vypoklonkován do důchodu.

Takové lidské stránky Hitlerovy osobnosti Němce fascinují. Důkazem je i návštěvnost filmu producenta Bernda Eichingera „Der Untergang“‚ který popisuje atmosféru v Hitlerově podzemním bunkru v posledních dnech války. Celkem jej zhlédlo jen v Německu více než 5 milionů diváků. Hitler je zde ukázán jako fyzická i psychická troska plná nenávisti k židům a opovržení k vlastnímu lidu, bez vztahu k realitě. Ve chvílích, kdy ruští vojáci pobíhají 10 metrů nad jeho hlavou si zarputile brblá pod vousy: „Jakmile to tady vyřeším, tak se musíme podívat na to, jak dostat zpět ropná pole!“ Eichinger se snažil o co největší autenticitu. Při psaní scénáře se opíral jak o memoáry Josefa Goebbelse, tak o deníky Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Junge.

Méně vážně s Hitlerem zachází tvůrci filmu „Der Wixxer“. V této parodii hraje Hitler sluhu na anglickém zámku Blackwhite Castle. Svůj vrcholný výstup v tomto filmu absolvuje v bílé teplákové soupravě, s potničkami na čele a zápěstích. Doprovázen písní Davida Hasselhofa „I´am looking for freedom“ provádí aerobické cviky, silně připomínající jeho nastudovaná gesta, která používal při svých veřejných výstupech.

Zesměšňování Hitlera je důkazem odstupu, který k celé věci získala generace vnuků. Pro válečnou generaci jsou podobné vtípky nadále jen těžce strávitelné – ať už z obdivu, či hlubokému odporu k Hitlerovi. Díky osobní involvovanosti svých rodičů ve válce nebyla ani první poválečná generace schopna vytvořit si k Hitlerovi dostatečný odstup. Zato jejich děti už jej mají. Stejně tak, jako cizinci. Jeden z nich, Serdar Somuncu, herec tureckého původu, slavil obrovské úspěchy se svým turné, při kterém parodoval Hitlera předčítáním z jeho knihy Mein Kampf. Tento nápad honorovalo obecenstvo plnými sály a veřejnoprávní televize WDR udělením ceny Prix Pantheon 2004.

Následoval film komika Helgeho Schneidera "Mein Führer" ve kterém si Hitler mimoo jiné ve vaně potápí lodičky. Posledním hitem v karikování Hitlera je knižní bestseller "Er ist wieder da" (ON je zpět). V něm slaví Hitler - reinkarnovaný do současnosti - úspěchy jako hvězda showbusinessu dneŠního Berlína. Kniha se prodala více než milion krát a byla několik týdnů jedničkou na žebříčku nejprodávanějích němckých knih.

Zatím bez ceny jsou skeče dvou skvělých komiků odvysílané nejpopulárnější soukromou televizní spoloečností RTL. Lesba Hella von Sinnen zde hraje Hitlera, homosexuál Dirk Bach zase Evu Braunovou. Eva Braunová dělá Hitlerovi scénu, že zatím co on si ‚rajzuje‘ po Polsku a Franci, ona musí sedět doma. V nejlepším je vyruší zpráva o pádu Stalingradu a Hitler musí spěšně na krizovou poradu. Už je ven ze dveří, když na něj Braunová houkne: „Tak vem aspoň sebou dolů odpadky!“

http://www.google.de/imgres?client=firefox-a&hs=8bb&sa=X&rls=org.mozilla:de:official&biw=1252&bih=610&tbm=isch&tbnid=I10--ssthglRgM:&imgrefurl=http://www.youtube.com/watch%3Fv%3D-KD6kXZtn-4&docid=3LMCbPCZy-TkoM&imgurl=http://i1.ytimg.com/vi/-KD6kXZtn-4/hqdefault.jpg&w=480&h=360&ei=0H5KUt3rFM_Gswaa1YDIAQ&zoom=1&iact=hc&vpx=4&vpy=127&dur=4024&hovh=194&hovw=259&tx=157&ty=108&page=1&tbnh=143&tbnw=187&start=0&ndsp=18&ved=1t:429,r:0,s:0,i:82)